PETR SKONDROJANIS: Nesvazuji firmu ani lidi pravidly, pouze udávám směr

Petr Skondrojanis je jednou z nejznámějších tváří české personalistiky. Chce firmy učit tvorbě dobré firemní kultury a respektu k zaměstnancům. Co pro to dělá? Založil Cocuma.cz, Kariérní pouť, Cultmag, Cult Talks a pořádá  talk show Culture Rocks. Aby to stihl, moc nespí, sleduje nespočet zdrojů a jak sám říká, žije na ulici. Na reformu HR a firemní kultury se ho ptali už mnozí. Nás zajímalo, jaký je šéf, kým se obklopuje a z jakých chyb se nejvíce učí.

Jakými lidmi se v práci obklopuješ?

Vždycky jsem měl takový princip, že jsem hledal lidi, kteří jsou chytřejší než já a můžou mě něco naučit. Ve svých projektech držím určitý směr, ale zároveň respektuji expertízu ostatních kolegů. Nebudu například kecat kolegovi do toho, jak fotí, protože já vím, že fotit neumím. Mám rád lidi, kteří mají nějakou expertízu, znají svoji hodnotu a mohou mě obohacovat.

Kde takové lidi hledáš?

Ti lidé jsou všude kolem tebe; stačí chodit na konference, meetupy a sledovat lidi na sociálních sítích a dívat se, koho má Jirka Rostecký v Mladém podnikateli nebo kdo se objeví v Red Buttonu, na No Pitch Party a na TEDx. Zásadní je budovat si osobní značku, která s sebou vytváří i síť lidí, kteří tě propojují, a ta síť postupně narůstá. To je takový přirozený proces. Já jsem například v patnácti utekl z domova a byl na ulici, takže pro mě je komunita základem přežití. Ať už to byli pankáči ve squatech nebo lidi, se kterými jsem potom dělal firmu.

Co tě v životě nejvíce rozvíjelo?

To, že jsem se vždy snažil překračovat nějaké hranice. Podle Gallupu nemám realizační potenciál, přitom Cocuma je totálně realizační projekt, takže jsem pořád mimo komfortní zónu. Kdybych si to neuvědomoval, pravděpodobně dostanu nějakou závažnou nemoc a složí mě to. Tím, že si to uvědomuji, přijímám úděl a těžím z toho. Snažím se, aby nás všechny naše projekty vyhodily z komfortní zóny. Vím, že se na tom hodně naučíme a že nás to zase posune dál.

Skondr_cocuma

Jak Cocuma funguje?

Je nás devět freelancerů, pořád nemáme kanceláře a nejsme svázaní žádnou strukturou, takže se rozvíjíme sami. Lidé nosí dobré nápady a já se je snažím podporovat, aby se společný cíl realizoval. Každý má navíc svobodu dělat si svoje věci. Můj kolega Petr Vágner, který fotí a dělá videa, třeba pracuje pro klienty Cocumy, což by se ti v normální firmě nestalo. Mně jde hlavně o to, aby lidé chápali myšlenku, obsah a nějaké principy, které v tom máme, ale nepotřebuji je organizovat a vlastně ani nechci.

Když máte takovou volnost, jak probíhá vaše práce?

Primárně fungujeme na Slacku, ve kterém máme různé kanály podle projektů. Když se udělá nový profil na Cocumě, lidem přijde zpráva, aby byli v obraze. Jednou měsíčně píšu interní blog o tom, co se nám podařilo, proč jsme ukončili s někým spolupráci nebo třeba proč nabíráme nového člověka. Snažím se lidi informovat a zároveň k nim přistupuji upřímně. Fungujeme agilně – tohle jsme dělali teď takhle, co kdybychom to přetočili a dělali to jinak. Lidé kolem mě chápou, proč v projektu jsou a co jim to přináší. Vnímají úspěch celého projektu jako jejich vlastní.

Stane se ti, že při práci s lidmi děláš nějaké chyby?

(smích) Moc neumím spolupracovat. V některých věcech jsem hodně individualistický a je pro mě těžké reagovat na názory ostatních, když se liší od toho, o čem jsem přesvědčený. Lidé kolem mě vědí, že moje slabá stránka je, že mě nezajímají výsledky, ale aby se věci děly. Vedle toho jsem ještě chaotik – neumím řídit firmu, dělat operativu a domlouvat termíny. Spíše mi vyhovuje chrlit vize a nápady. Lidé kolem mě trošku trpí, ale zároveň jsem člověk nastavený na respekt a mám ty lidi rád, a když už jsem si je vybral, je to pro mě nějaký závazek.

Pokračování rozhovoru najdete na blogu UP21